Minulou zimu jsem prožil krizovou situaci, která mi naprosto změnila život.

Asi týden před Štědrým dnem jsem onemocněl. Ze začátku to vypadalo jako klasická chřipka, ale až nebezpečně se mi točila hlava a měl jsem problém udržet se na nohou. Proto se rodiče rozhodli, že mně odvezou raději na pohotovost. Na pohotovosti našim doporučili, aby mě nechali v nemocnici, prý tak budou rychleji hotová všechna vyšetření a budu moci dříve domů. Diagnóza byla zatím dost nejasná.

Pár dní jsem ležel v nemocnici na JIPce a užíval si jedno vyšetření za druhým. Bohužel, stále se na nic nepřišlo. Ráno, na Štědrý den, jsem se probudil a viděl jsem dvojitě. Přišel očař a provedl prohlídku, po ní konstatoval, že oči jsou v pořádku. Takže to musí být mozek. Jediné, co mohlo následovat, byla lumbální punkce.

Takže místo dárečků pod stromečkem jsem dostal jehlu do zad, ale není to tak zlé, jak si řada lidí myslí. Vlastně se to dá docela v klidu zvládnout, jen se musíte uvolnit. Po odebrání mozkomíšního moku bylo jasno. Přestože sestřičky tvrdily, že se jim zdál mozkomíšní mok čirý, šlo o zánět mozkových blan. Po lumbálce nesmíte asi 24 hodin vstát z lůžka a 8 hodin zvednout hlavu, jinak hrozí obrovské migrény a podobné radosti. No, vlastně jsem následující tři týdny prospal, zvládl jsem být vzhůru maximálně pár minut. Nevím, zda to bylo silnými antibiotiky nebo nemocí, ale v té době jsem byl rád, že to tak utíká. Asi po týdnu od diagnózy mne přesunuli na klasický pokoj. Konečně jsem se mohl aspoň zvednout z postele a projít se, i když to bylo jen na záchod.

Může se zdát, že se pro mne situace zlepšila, ale opak je pravdou. Vzhledem k tomu, že nemoc zaútočila na můj mozek, nemohl jsem jej nijak namáhat. Jinak totiž hrozí trvalé poškození v podobě epilepsie či poruchy pozornosti a podobně. Takže nesmíte koukat na televizi ani si číst (ono by to stejně nešlo, protože jsem stále viděl dvojitě), ale nemůžete ani poslouchat rádio. Musíte ležet a snažit se, co nejméně namáhat hlavu. A no to je vlastně vše, nic víc. Návštěvy máte sice povolené, ale maximálně půl hodiny denně (minimálně pro začátek), na mobilní telefon rovnou zapomeňte. Také jsem měl problém s řečí, říkal jsem jiná slova než jsem chtěl a ani jsem to nevěděl.

Okamžiky (sakra dlouhé okamžiky!), které následovaly dovedou člověka k zamyšlení. Začínal jsem přemýšlet nad tím, jestli je v mém životě vše v pořádku a zda není něco potřeba změnit. Opravdu rychle mi došlo, že to takhle dál nejde, že musím zvolnit. Přestat tolik pracovat, začít více relaxovat a věnovat se svým nejbližším. Jenže jak na to? První, po čem jsem sáhl, byla literatura (ale k tomu jsem se dostal až později, když jsem mohl alespoň trochu číst (-: ). Nicméně důležitý je ten okamžik, kdy si uvědomíte, že musíte svůj život změnit.

Když jsem mohl konečně začít poslouchat rádio, bylo to hodně zvláštní. Vlastně po celou dobu v nemocnici jsem neměl žádné emoční vyžití. Jako by se to ve mne nahromadilo, a tak když jsem poprvé poslouchal zprávy a dozvěděl jsem se, že Honza Koller končí s reprezentací, vyhrkly mi slzy. Ne, opravdu nejsem takový fanoušek a je mi docela jedno, jestli za nás Koller ještě hraje nebo ne, ale v ten okamžik ve mně bylo takových emocí, že to prostě nešlo jinak.

Když jsem se dostal z nemocnice, čekalo na mne doma obrovské množství práce, emailů a nedořešených záležitostí. Jenže jsem stále nebyl fit. Měl jsem doma hodně podobný režim jako v nemocnici, s tou výjimkou, že už jsem mohl třicet minut denně číst, a po pár dnech jsem mohl i 30 minut na počítač, což pro mě bylo tak trochu vysvobození. Konečně jsem se dostal k novým informacím a měl čím zaměstnat hlavu. Jenže 30 minut denně na moji práci nestačilo a tak bylo potřeba vše zorganizovat. Začal jsem tedy ve čtecí půlhodince studovat time-management a pracoval jsem na sobě, co to šlo.

Asi po měsíci jsem se podíval i do školy, sice jen na hodinku denně, ale aspoň něco. Postupně se návštěvy ve škole začaly prodlužovat, ale bylo to opravdu náročné. Často jsem po dvou hodinách ve škole přišel domů a prospal celý den.

A kde jsem teď, skoro po 3/4 roce?

Pro začátek bych řekl, že nemoc nezanechala žádné následky. Na konci školního roku jsem měl lepší vysvědčení než v pololetí. Svou práci jsem dostal pod kontrolu a snažím se věnovat více bližním.  Začal jsem studovat time-management a také své znalosti a zkušenosti předávám dál. Založil jsem tento web, na kterém publikuji články o svých zkušenostech a poznatcích. Dále občas publikuji na nejnavštěvovanějším českém webu o osobní produktivitě http://mitvsehotovo.cz a nesmíme také zapomenout na server http://jablicka.com, věnující se technologiím nejen ze světa Apple. Mimo tyto kanály jsem také udělal prezentaci o osobní produktivitě pro své vrstevníky (tuto prezentaci můžete najít zde) a dále šířím své poznatky, kde to jen jde.

Celkově se cítím vyrovnanější, vím co chci a směřuji k tomu. Do svého života jsem dostal řád a musím říct, že jsem mnohem spokojenější. Ano, jsem vděčný za to, co se mi stalo. Jsem vděčný, že mne tato krizová situace nakopla dopředu a dovedla mne k zamyšlení. Měl jsem štěstí v neštěstí.

Nebuďte naivní a neříkejte si: „Tohle se mi nemůže stát.” Protože může (nic ve zlém). Já jsem chytl zánět mozkových blan někde venku, z malé kapky čehosi. Očkovat proti tomu nejde a skolí vás to, ať jste zdraví, či nemocní. Proto se zamyslete a ujasněte si, co od života chcete.

Podobně zaměřené články: